Jen krátká úvaha. Možná někdy v budoucnu téma rozeberu podrobněji, ale nedomnívám se, že je to nutné. Přijde mi, že tato metoda se šíří internetem jako mor a že to klidně mohl na počátku vymyslet někdo jako hoax, legraci a že teď už si to žije vlastním životem. Čím víc se to opakuje, tím více mají někteří lidé pocit, že to musí být pravda.
Často se někdo na Facebooku zeptá na radu jak alternativně pomoci s léčbou některé z rakovin a možná i desítky lidí, bez dalších detailů, poradí v komentáři prostě jen “javorový sirup a soda”. Byla by to smutně úsměvná rarita, pokud by se to objevilo jednou za čas, ale přijde mi, že čím méně toho ti “internetoví rádci” vědí o rakovinách, tím mají ve větší oblibě jednoduché rady, kterým dokáží porozumět. A tak si oblíbili legendu o sodě a sirupu a mají tak snad ze sebe dobrý pocit, že dokážou poradit.

U léčby rakoviny sodou bikarbonou smíchanou s javorovým sirupem jde ale o idealistickou a naivní představu, ve které se soda nedělitelně naváže na sirup a ten si pak nádor k sobě přitáhne jako glukózu (po které některé druhy nádorů baží a využívají ji jako jeden ze zdrojů energie) a během jejího zpracování nádorem vyleze trojský kůň – soda bikarbona a začne účinkovat přímo v nádoru. Problém je v tom, že tento mechanismus doručení „překvapení“ pro nádor není nijak prokázán a neexistuje důkaz, že by javorový sirup měl zázračnou schopnost na sebe navázat sodu takovým způsobem, že např. během trávení budou stále nerozlučně spolu a že nějakým zázrakem projdou celým tělem a své objetí uvolní až u nádoru. Pro tuto romantickou představu nejsou žádné podklady. To stejné platí pro sodu bikarbonu pokud je přijata ústy. Neexistuje žádný důvod proč by měla z úst putovat přesně do míst kde je nádor. Kromě toho javorový sirup je tvořen z převážné většiny sacharózou, nikoliv glukózou (sacharóza se sice v těle štěpí na glukózu a fruktózu, ale během toho procesu je současně neutralizována soda bikarbona).

Jediná reálná aplikace tzv. Simonciniho terapie, která má nějaké výzkumem podložené jádro (byť minimálně), je aplikace sody bikarbony injekcí přímo do místa nádoru, což je možné jen pokud je nádor tímto způsobem dostupný. Zde by pak soda bikarbona mohla zvýšit pH v oblasti kolem nádoru a usnadnit tak přístup složkám imunity a chemoterapeutickým lékům či zvýšit účinnost radioterapie. Nízké pH kolem nádorů totiž může snižovat účinnost onkologické léčby (místa jsou pro ni hůře dostupná). Princip fungování je popsán např. ve výzkumu na myších Robey, 2009, link. Je ale zásadní, obrovský rozdíl mezi pokusem ve zkumavce, kde se soda aplikuje přímo na nádorové buňky, či pokusu na myších, kde se jim vpíchne soda přímo do nádoru a orálním užíváním sody bikarbony, která musí napřed projít trávící soustavou a která je užívána v zanedbatelných množstvích (vysoké dávky nejsou možné kvůli vedlejším nežádoucím účinkům). Orální aplikaci, obzvláště dlouhodobou, se rozhodně nedá doporučit a může uškodit.

Některé články, které vysvětlují, proč metoda nefunguje: link; link.

A jak vysvětlit, že se objevuje pár případů lidí, kteří tvrdí, že je tato metoda vyléčila? Spíše se ptejme proč se neobjevují tisíce svědectví lidí, které tato metoda vyléčila, když se tak masivně doporučuje a je velmi snadno dostupná komukoliv. Těch pár případů se dá vysvětlit např. spontánní remisí. Tedy samovolným vyléčením, které se tu a tam děje u různých nemocí, včetně rakovin a které se dějí bez léčebného zásahu (viz článek o spontánní remisi na tomto webu). Takový člověk, pokud jeho vyléčení časově spadá do období kdy užíval sodu a sirup, je pak přesvědčen, že to musela způsobit tato “léčba”. Vysvětlení se ale nabízí i více. Nemusí vůbec jít o rakovinu, ale o předkancerózní stav, kdy člověka lékař jen vystraší. Např. u rakoviny prostaty zvýšenou hladinou PSA, což ale neznamená rakovinu prostaty, ale jen zvýšenou pravděpodobnost (riziko). Navíc může jít o falešně pozitivní výsledek. U rakoviny prsu je to samé CIS (link); přes 80% zjištěných prekancerózních stavů, u kterých se již přistupuje k preventivní léčbě, se ani po 20 letech nevyvine do zhoubného nádoru. Další možností může být neoficiální diagnóza na pochybném přístroji. Člověku sdělí informaci o tom, že má rakovinu, jako první nějaký šarlatán s elektronickým kyvadélkem typu Salvia a pak ho, během mnoha měsíců, za pár tisíc (či desítek tisíc) korun “jako vyléčí”. Vzhledem k tomu, že ten člověk nikdy žádnou rakovinu neměl, tak ho z ní vyléčí cokoliv, včetně sody. Další možností, která se děje, je že pacient neporozumí diagnóze. Nedávno se na FB ptala paní co na rakovinu slinivky a během diskuze se zjistilo, že má nejspíše zánět slinivky, nikoliv rakovinu. Těmito způsoby vznikají fámy o zázračných uzdraveních.

Další informace:

• kritický pohled na sodu viz slovenský článek Bullshithunter: sóda bikarbóna a rakovina.
• teoretický článek Estrella, 2013 (link), který obsahuje výzkumy ve zkumavce a na myších. Studie se zabývá kyselostí nádorů a dochází k závěru že v oblastech s nejnižším pH dochází k největší invazi nádoru do okolí. U myší ve studii účinkovala i orální aplikace sody bikarbony. Je možné, že teoreticky model funguje, že funguje na myších, ale člověk je větší než myš a dávky sody, které dokážou změnit pH v myši a nezabít ji, se možná dost dobře nedají v přepočtu použít u člověka (a nezabít ho). Teoreticky tedy zůstává pořád ve hře injekční forma přímo do nádoru, která by alespoň teoreticky mohla fungovat.