Některé básně jsou hezké, některé hnusné. Tak jak vnímám tenhle svět, někdy jako krásný, jindy jako hnusný.

Rozhovor

Zeptala se mě ráno brambora,
proč říkám jí domácí.
Povídám jí, ora et labora!
nemáš co na práci?

Koupel nová

Dlouho mi nedal, až teď, před chvílí.
Jsem mu ho vrazil do prdele.
Párkrát jsme zavzdychali a bylo to over.
On že si jde nachystat koupel.
A rozpustit se v levandulové soli.

Do sítě na motýly,
budu chytat výpary té levandule,
a pak tě z nich,
jako puzzle, znovu skládat.
Ty můj rozpuštěný.

Somnambyl

Somnambulní stařec
snažil se vyplodit
Z lidských hor listoví
Zplodil plot V srdci výlov kaprů přes žlučovod

Klidně si spal, dýmkou v ruce, díru do hlavy
Nenaplníš když plníš něčí plán
Jazyky vyplazené chrtí, jak žížaly jen dloubou v zemi,
a donášejí na vibrující pohany

Klidně si spal
Zblitky játrový paštiky mu mžouraly za očima
Tvář jak předtištěna. Vzorově obzorově zúžena
Televizními roky odlehčena otázkami

Pro oko souseda naoko vegan. Produkt masy
Ze semen vášně seté Vážně zkvetlo
Těhoten prefabrikáty socializace
Fetus vlastní KAPSY nenaplněn

Žízeň po poznání už nežíznila
jako by zklamal sebe klamem nasycení
Řádně a spořádaně zdravil. Oběd obědvaný vždy v době oběda
Docházel do práce – zdálo se mu, že zapadá
Nevybočoval hloubkou, ani pravidelností stolice
Pěšinka, vyholené podpaží, hypotéka a Zní šediny
Smrděl v normě velikosti konfekční
Čerstvé byly jen ranní noviny

Sloužil Tomuto Bohu Té vyholenosti
Neočíslované Pusté Prázdné Další jen tělo
spořádaně se přemisťovat
Snad v počátcích i chtělo
Tvořit
víc než jen obsah pro kremaci

Žil jako somnambul
a za života se neprobudil
sŏm nám nâa

Úžhoří poezie

Úhoř na oleji
V kolejišti
Svačí

A nevěřícně kroutí hlavou
nad kousky člověka

Dilema

Vydala se lovit pokémony.
Tuze vzácný objeví se v nedalekém křoví.
Jak na potvoru, u toho křoví,
úchyl si ho zrovna honí.

Spinkej

už se připozdívalo, venku mrzlo tmou,
né, jen tak lehce se dotýkalo, hladilo po víčkách, svrbělo.

Ale on ještě nešel spát, nechtěl, jako by na něco čekal,
nechtěl říct na co, ale řekl, i když to znělo jako klišé,
čekal na lásku, na tu, co přijde a odnese roky té tiché,
prázdné komory, do které zahalil srdce
Víš, ve slovech klišé, ale když to žiješ, tak to bolí

Ne, nedělej to! Rozběhni se proti větru, chtěl jim říct,
těm slovům však chyběl smysl, vyšuměla.
V marném pokusu o prodloužení básně.

Uhas žízeň toho, který ještě nechtěl jít spát
Nepřežijem bez vody, myslel bez lásky

Sedí, před ním písmenka, čeká, ale nevěří, jako by věděl, že dnes ještě ne.
Někdy, už párkrát, tak trochu volal toho svýho Boha. „A kdy?!!” ptal se, měl chuť i řvát
Pak jen s tíhou na víčkách se nadechl a vydechl
a šel zase dál. Nést svůj osud.

Nežaluju, protože věřím, že svět kolem nás je příliš krásný.
Proto čekám, nečekám, snad i kdyby to mělo být věčně.
Věřím, nevěřím, … že dnes. Proč by právě dnes?! …

A třeba tam v tom kraji snů, když půjde dnes spát.
Spinkej, spinkej dítě Slova.
Už se ztrácí, v pocitech a slovech, a v obraze.
A srdce mlčí, i když by měly tlouci zvony.

Jaké je to

Od úsvitu věků poprvé znovu zas
vzpomněl sis co je milovat.
A víš, že láska, ta baculatá sličná saň, bez vodítka –
pejska na ulici dnes – nelze posílat.

Jaké je to, když víš, že láska od teď poprvé,
již nesmí býti tvoje.
Tvore, tchoří smrad vane od mých vrat.
Pro lásku, ta láska, která chtěla mít, musela ve mně odumřít.

Podaruj žebráka

mincí
své vibrující přítomnosti.
Nesmění ji
za chlast, ani papierosy.

Minci si k duši přivine,
políbí
A.. vrátí

Zůstává jen, co samo se vrací.
Co drží se – to se ztrácí.

Netvořím karmy

Odpouštím ti
Všechno zlé učiněné v tělech předešlých
Odpouštím ti
Všechno zlé učiněné v tomto těle
Odpouštím ti
Všechno zlé, co mi kdy uděláš, v tomto těle a v tělech budoucích

Odpouštím sobě samému
pochybení na sobě samém – minulá, současná i budoucí

Lavička

Dívá se před sebe.

Ve vnímání je takové málohybné vnitřní ticho
Nadechne se a hned s prvními receptory,
na které nádech zabrnká,
svět tak nějak vonněji voní.
Jako by kolem prošla noblesní dama s parfemami.

Něco ji vyruší
Oči začnou více těkat
Provazochodec na ní
na chvíli ztrácí balanc

Nadechne se, v tu chvíli těžceji, a ty samé receptory
k světu tak vonně už nevonějí.
A přitom stejný vzduch.

Intenzita dívání se – určuje intenzitu barvy mého nátěru,
pomyslí si lavička.

Víra

Z květu jí
výluh rozkoše se rodí
Lízám to
nejponíženější sluha
jejího blahorodí

Z vlasů
vůně Kristova jí line
Duše má
v ně se halí
a do ní vine

Náboženství

Víra zkvasila mi na jazyku
V náboženství
Ne-věřících leč nábožníků

Nad oltářem okuřují kadidlo –
zahání puchy z vlastní huby
Pod oltářem se u toho nechávají
kouřit od sukuby

I mám má víru, když zprzní šestiletou,
že jde o ochutnávku nebe. kousek Z Tebe.
72 panen, masturbují na ta Slova,
bůh jim nechá moci prznit Znova. Znova.

Muž již od Adama
směnil Boha – zaměnil –
za výstřik falu.
A falem i vykládá si/ta Jeho slova.

Syta je víra, hlad v náboženství.
Nábožník sebe plnen, jen sebou se plní.

Pro mě V Bohu zůstává již jen žena
Dvě Marie. Bohorodička a Magdalena

A Ježíš, souciten, Máří Magdaléně odpovídá:
„Marie, tys požehnaná, Tebe já zasvětím v mystéria, která živa.
Vyučím tě v mluvě, která do otevřena se dívá.
Tebe, jejíž srdce povzneseno jest – ku království nebeskému již.
A je Mu, více než srdce všech tvých bratří, blíž.“
(Pistis Sophia, kapitola 17)

Jsem Bůh

Jsem vaginální výtok.
A na náboženství mrdám. A na náboženství mrdám.
Jsem izolace.
Jsem vaginální výtok, roztok, potok, průtok.
Jsem splašek z hovna proroka.
Jsem splašek z hovna proroka.
Jsem vaginální fantazie.
Jsem Ježíš, jsem prorok Mohamed.
Jsem Buddha. Jsem buddhista.
Komunista a pacifista. Jsem islám.
Jsem splašek z hovna proroka a hořím.
Jsem splašek z hovna proroka a hořím.
A na náboženství mrdám.
A na náboženství mrdám.
Jsem prorok Mohamed, jsem Ježíš. Jsem kalvínista.
Jsem Jehova. Jsem Jehova. A jeho kurva Mojžíš.
Jsem sluneční soustava. Jsem ústavní krize.
Jsem červotoč.
Bůh. Jsem Bůh a na náboženství mrdám!
Bůh. Jsem Bůh a na náboženství mrdám…

Duše

[su_spoiler title=”cosi skryto” style=”fancy” icon=”plus-circle”]

Duše utahaná, líbezně line k tomu co pravé.
V noří se noří v noir rozněžněnosti.
V plástve mazlivých medů.

Tančí a Taneční krok tančivý v modravou piruetu matne.
Podpatky milenců žnějí úrodněním o parket.

V kometách kouřím tvorník,
upoután k jasům světa.
Nakláním se, níž a výš.
Vyhlížím cíl, který zde není. Je za-meta.

Kousnu tě, jsem štíř
Výklovka co klove

Projdi zeď,
provdej ženicha,
načap čápa jak dělá děti.
Pak ti i mudrci budou
tiše záviděti.

Ladně loudivý jsem
kázající Divotvořitel
Duše nositel

[/su_spoiler]

Bas Nickova ouvertura

Jsem cestář sametových cest,
svědek promeškané viny.
Podivný hejkal z úžlabiny.
A musím bez ustání nést,
touhu, jak nebe propast hvězd

Deprese (4/12/16)

v sobě smutky celého světa
nesu, není už kam je dávat
přetékám bolestí, nemá tvář ani hlas.
A když už i krása, co radosti jindy plodí,
začne odkvétat do smutnobolu,
pak cize marně lomcuji opratěmi (jak Orten) bych zastavil spřežení, co ke srázu pádí.
A v moment jeden, ruka již nelomcuje opratěmi, ale vše jen v nehybnosti jako vločky padá a
z vůle již jen pozorování, na obzor hledí a nedýchá.

Vánoční 24/12

koukni z okna. je tam pusto. pusto a vlídno,
jako by Bůh vyzval k tanci písečnou dunu
a vítr by byl topánky, a tvůj jazyk střevíc.
Něžněnka.

Včera
jsem si vykuchal
duši z těla.

Zajímalo mě co je v ní.

Dnes

si ale nejsem jist,

že ten kdo má pitvat,

té duši porozumí.

Pitvá jako tělo bez duše, řeknou si kolemjdoucí pohledy.

Duši mám teď před sebou, před očima,

jako platýz na pánvi si klečí,

trochu sebou škube, barvivá, vonivá,

ohnivá i pálivá,

až tomu kdo pitvá oči brečí.

Dech v bezdeší proniká,

myšlenky se těžce rodí.

Pitvající neví co by,

cosi se brání vmyslet v bránu pochopení.

Vyrval jsem duši z těla člověka,

a teď na rozcestí, kým jsem, se tulím

Jsem ten, který vyrval
a teď před sebou tělo a duši vidět leží?

Duše a těla nositel

Jsem ten, který vyrval
a ve vyrvané se vtělil?

Sebe ze sebe vyrvatel

Jsem ten, který vyrval
a zůstal v těle?

Vyrval si tělo z dušitel

Nebo jsem střídavění?
V obě tří se měnívněvrůstající akrobat?

Proběhlo vůbec nějaké kuchání duší?

Není to jen výlet do básně, s místenkou sedící u okna,

v poloze marcipána mocipána, klamu a snítky tichošlapu?

Vracím se, jako detektiv vyšetřující sebe sama – tápu.

Děvčátko, voníš po hříbcích
a ve vlasech máš bramborovou brož.

Až dovaříš, bude bronzová,

až sníš, bude stříbrná,

až vysereš, bude zlatá.

A až mi ho vykouříš,

bude platinová.
Jako ta karta, co tě ke mně přitáhla.

červenec, 2018

Rozsypala se tma do koutku tvých ran.
Večer poněkud nevlídný,
vzdechy opilců pod oknem škrábou v oku.
Přemýšlím nad strunou, co mě řeže do krku.
Spát, snít, smítko z očí vymést.
Co tam zbylo z večeře, dnes poslední. Hnije.
U silnice stopoval žlutý motýl.
Býval jsem cestář sametových cest,
teď jsem sinice, co straší u silnice,
při vjezdu do kempu – pro zvracející trpaslíky.
Jedu na tempomat. To bude tím.

Už si něco objevila? Já nic. Přijde mi jako
by vesmír byl celý vyprázdněný. Jako by se ráno
vysral a pak nás porodil.
Jen někde v prenatálních vzpomínkách mám závan té stolice.
Ale co si počít, když je na výběr mezi prázdnotou a hledáním
boží stolice?
Kdyby tam za tu dobu aspoň vyrostly kytky.