Sestra Diana tady s námi byla 37 let. Byla slušný, hodný a dobrý člověk. A hrozně dobrá máma. Když byli u mě někdy na návštěvě, všiml jsem si, že k ní někdy přišly děti jen tak a objaly ji a řekly: „Maminko, mám tě rád(a)“. To mi přijde moc hezké. Vychovat děti, které se tak krásně chovají, je darem světu. Proto mě mrzí, že tak skvělá máma už tu pro děti nebude. Určitě by je moc ráda viděla vyrůstat, dokončit školu, mít vlastní děti. Jako každá máma.

Vážil jsem si Diany i za to, že měla úctu k živému a přírodě, planetě. Byla vegetarián, protože nechtěla přispívat k utrpení zvířat. A byla rozumný, moudrý vegetarián, nikomu nic nenutila a své děti nechala se rozhodnout svobodně

Snažila se žít úsporně a ekologicky, neplýtvat. Dodnes, když si čistím zuby a nechám puštěnou vodu, vzpomenu si, jak mi říká, že by se měla zastavovat. A zastavil jsem ji nespočetněkrát, protože si vždycky vzpomenu, jak mi to říká.

V práci se starala o lidi v domově pro seniory, připravovala pro ně aktivity, zábavné programy, prostě program, který by jim zpestřil životy. A dělala to skvěle. Třeba když na Mikuláše se převlékla za anděla. Staří lidé ji měli rádi a ji ta práce naplňovala.

Když před pár lety v bývalé práci založila odbory, říkal jsem jí, po vlastní špatné zkušenosti, že by to neměla dělat, ale přesto to udělala a také to skončilo špatně. Ale ona to udělala bez ohledu na riziko, protože to zkrátka považovala za rozhodnutí, které má hodnotu samo o sobě a za dobrou věc. Toho je potřeba si také vážit, protože někdy víme, že je něco dobré, ale neuděláme to, protože to nese rizika ztrát pro nás samotné.

Loni se zamilovala do někoho nového a rozhodla se udělat v životě velkou změnu. Takové věci se dějí, někdy se na ně díváme zle, ale za mě bychom se v životě měli rozhodovat pro věci, které nás dělají šťastnými. Děti to pochopily a akceptovaly – chtěly, aby byla máma šťastná. Vašek, nový životní partner, byl oporou a bydleli spolu. Je mi líto, že jejich nový vztah trval tak krátce. Myslím, že byla šťastná.

Smrt si vzala sestru Dianu velmi náhle, nečekaně a je to hrozné, nespravedlivé, zlé, beze smyslu a vysvětlení.

Nicméně, smrt jako taková je, kromě fyzikálních zákonů, jedinou jistou věcí v našich životech. Že se zítra probudíme do nového dne, není jisté nikdy, ale že každý z nás jednou zemře, je jistota, která platí už tisíce let. Jen tak nějak čekáme, že vždy přijde až ve stáří, kdy už nás to tady ani nebude bavit. A je nám nesmírně líto, když přijde dřív a vezme dětem mámu, muži partnerku, mámě dceru.

Napadne nás, proč se takové věci dějí. Došel jsem k závěru, že naše životy jsou podřízeny něčemu, co bych nazval kolotoč štěstí/neštěstí. Na některé věci máme vliv větší, na některé menší – můžeme je ovlivnit. Např. když máme zkoušku ve škole, čím více se budeme učit, tím pravděpodobněji dostaneme lepší známku.

Ale pak jsou některé neobvyklé věci, které formují a určují náš život – a někdy nad ním mají dokonce kompletní moc – a vypadá to, jako by byly vybírány čistě náhodně, jako by někdo zatočil kolotočem ne(štěstí). Jednou nám takto vytočí výhru ve Sportce, nebo nové auto v soutěži, nebo úplnou náhodou se vyhneme úrazu, jindy naopak nám přitočí vážnou nemoc nebo jiné neštěstí. Pokud by vše fungovalo způsobem, jakým fungují fyzikální zákony, jako např. gravitace, tedy že když pustíme na zem hrníček, on spadne, pak by život neměl žádný smysl, protože cokoliv bychom udělali, věděli bychom hned, jak to skončí (pustíš hrníček, spadne, nepustíš, zůstává v ruce). Faktor náhody, ono kolo ne(štěstí) vytváří v životě nejistotu, která mu ale dává svým způsobem smysl. Kolo štěstí vytáčí někdy až absurdně nepravděpodobné věci. Dodnes si pamatuju článek z novin o indickém muži, který spal doma po šichtě a ve spánku ho zabila kráva. Splašila se, nějak vběhla na střechu domu, kde spal, strop se propadnul a ona spadla přímo na něho. Pokud se nemáme zbláznit, nezbývá než kolo ne(štěstí) akceptovat jako dar, který někdy potěší, jindy rozesmutní.

A co dál? Myslím, že bychom se měli chovat tak, jak by si Dianka přála. Pokud na nás ještě nyní kouká, jako duše, co se dočasně vznáší v prostoru (než se buď převtělí, nebo se setká s Bohem, nebo navždy zanikne – podle toho, kdo jak věří) – tak by určitě nechtěla vidět smutné děti, které po ní pláčou, ani mámu, ani manžela či partnera, jak se souží. Určitě by jim poděkovala za strávené chvíle, za všechnu pozornost, kterou jí věnovali během života a popřála by jim z celého srdce to nejlepší do zbytku jejich životů.